PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nezdolný sympaťák Peavy Wagner je buď to vášnivým hráčem blackjacku, jak napovídá klip k „Twenty One“, nebo lišáckým počtářem. Budeme-li jeho rozsáhlou diskografii procházet desku po desce, nezapomene-li zahrnout i výroční „odpadkové“ album „10 Years In Rage: The Anniversary Album“, symfo desku předělávek „Lingua Mortis“ a debutní a jedinou vydanou ještě pod názvem AVENGER, dostaneme se na číslo „21“, které září na letošním červeném artworku. Oko bere, nebo jednadvacátá řadovka? Nechme tedy trošku prostoru pro naše čtenáře, kteří jistě již teď zuřivě přepočítávají disky na svých policích, aby nám v diskusi vyřešili toto magické dvoučíslí, a pojďme se radši vrhnout, co nám to ten věčně dobře naladěný usměvavý tlouštík se svými kumpány připravil tentokrát.
Ihned na začátku musím prozradit, že mě záhadná „21“ spíše navádí k myšlence, jestlipak nejde jen o album tzv. další v pořadí. A není to ani tak zapříčiněno nepříliš vynalézavým názvem, jako spíše odbytým hudebním obsahem, který jede i letos na vlně ortodoxní metly, toužící po šablonovitém heavy metalu, který staví na přímočarosti a výrazných refrénech. Přesně tak vystavěných, aby si mohli fans z plných plic zakřičet, až zase ti v naší vlasti tak populární RAGE přijedou. Ne že by na tom bylo cokoliv špatného, ostatně i já můžu potvrdit, že krom es v rukávu, kterými jsou schopnosti bohatě naaranžovat progresivnější skladbu v orchestrálním podání, mají v merku i tento dřevně hoblující hevík. A pokud jste si na minulou desku posvítili jako svého času já, určitě mi dáte zapravdu, že (především v první polovině) i ta skýtala hned několik výrazných hitů, z čehož vyplývá důvod, proč ji v autě dosud tak často a rád protáčím.
S novinkou to ale bude horší. Problémem je tentokrát materiál samotný. Ten zní bez přehánění jako slabý poškrabek ze „Strings To A Web“ a dokonce i hodně rutinního „Carved In Stone“, který zachraňoval snad jen stále dobře sólující Viktor Smolski a několik příjemných písní, v čele (resp. spíše na zádi alba) s parádní „Lord Of The Flies“, jež paradoxně dostala křídla díky orchestrálním berličkám. Peavy pro jednou nehází záchranný kruh ani v případě skladby tohoto typu a to je při kvalitách této či přímo geniální „Empty Hollow“ z minulé řadovky jen těžko pochopitelné.
Osobně odmítám vyzdvihovat jednotlivé písně či je nějak hlouběji popisovat. Obsahují totiž přesně to, co poslední desky, akorát ve slabší skořápce. Pakliže si tedy na novou desku přece jenom vyměříte svůj čas, buďte připraveni na další sadu obligátních a již notně opotřebovaných riffových předváděček a sólíček mistra Smolskiho, typicky šlapající rytmiku a výrazně povědomé refrény, které hned napoprvé budou útočit na přízeň vašich uší. Aby taky ne, některé jistě poznáte, jen jsou jinak pojmenovány. Netuším, zda to měl být Peavyho vtípek, či jen zapomněl „Destiny“ přejmenovat na „Carved In Stone Part II“, každopádně nejsem příznivec podobných fórů a na lovení a dešifrování motivů z desek minulých nemám zrovna náladu. Podobně jako na další šéfkuchařovy špeky. Tradičně dobře udělaná kaše z brambor letos zkrátka chutná jako z prášku a není třeba ji konzumovat, jen aby se neřeklo.
Zvláštní, prokládat tuhle lacinou a odfláknutou práci s ironicky sebejistým heavymetalovým zásekem jiného veterána – Adriana Smitha a jeho PRIMAL ROCK REBELLION. Ten s úsměvem a nadhledem dokázal, že na tomto poli působnosti je stále co říci. Naproti tomu kapela, co tohle dokazovala ještě v nedaleké minulosti a byla tak jednou z posledních jistot skomírajícího žánru, to letos popřela a dokonce si ochotně vykopala svůj hrob. Nerad bych hlínou zasypával své oblíbence, pokud se ovšem Peavy s Viktorem do příště nezmátoří a neudělají krok směrem, ve kterém stále mají možnosti vymáčknout ze sebe šťávu jiného typu než je ta bílá (čtenář vike vám o ní poví své), tak tu opravdu nemají co dělat.
Album vydané z povinnosti? I tak by se mohla nová deska RAGE jmenovat.
4,5 / 10
Peter "Peavy" Wagner
- zpěv, baskytara
Victor Smolski
- kytary, klávesy
André Hilgers
- bicí
1. House Wins
2. Twenty One
3. Forever Dead
4. Feel My Pain
5. Serial Killer
6. Psycho Terror
7. Destiny
8. Death Romantic
9. Black And White
10. Concrete Wall
11. Eternally
Resurrection Day (2021)
Wings Of Rage (2020)
Seasons Of The Black (2017)
The Devil Strikes Again (2016)
21 (2012)
Strings To A Web (2010)
Carved In Stone (2008)
Full Moon in St.Petersburg (Live CD, DVD) (2007)
Speak Of The Dead (2006)
From The Cradle To The Stage (Best Of) (2004)
Soundchaser (2003)
Unity (2002)
Welcome To The Other Side (2001)
Ghosts (1999)
XIII. (1998)
End Of All Days (1996)
Lingua Mortis (1996)
Black In Mind (1995)
10 Years In Rage (1994)
The Missing Link (1993)
Beyond The Wall (EP) (1992)
Trapped! (1992)
Extended Power (EP) (1991)
Reflections Of A Shadow (1990)
Secrets In A Weird World (1989)
Perfect Man (1988)
Execution Guaranteed (1987)
Reign Of Fear (1986)
Prayers Of Steel (jako AVENGER) (1985)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 57:59
Produkce: Viktor Smolski & Charlie Bauerfeind
Studio: Twilight Hall Studio
Vzhledem k tomu, že se považuji za člověka (myslím, že se najdou takové momenty), který vidí sklenici spíše poloplnou než poloprázdnou, nebudu k „21“ bodově natolik příkrý jako kolega Hooya. Jasně a bez debat je třeba říci, že jistou opotřebovanost u RAGE nelze přeslechnout. Co by ale taky člověk po tolika deskách chtěl? Alb mají koneckonců takový počet, že bych je nechtěl házet přes zeď, jak praví Mistr Werich ve Fimfáru. Na druhou stranu, RAGE měli ve své kariéře chvíle, kdy na ně člověk mohl klást ta nejpřísnější měřítka a Peavy & spol. mu to navíc spočítali ještě i s úroky. Ty doby už jsou, přátelé, sice pryč, přesto však i na novince „21“ existují pozitivní hudební chvíle, v nichž se skupina snažila přijít s něčím novějším či méně tradičním (v rámci své tvorby) a kde jsem povytáhl obočí či udiveně pokýval hlavou. Mám na mysli především Peavyho hlasový projev ve „Forever Dead“ a „Serial Killer“. Mě osobně nejvíce chytla svým refrénem „Feel My Pain“ a naopak největší výhrady směřuji ke „Concrete Wall“, která stojí na hodně dřevním a u RAGE použitém motivu.
Celkově v jejich diskografii řadím toto album přibližně někde na úroveň „Carved In Stone“, což je ovšem v éře s Victorem jejich nejslabší album. Uvidíme, jak se můj názor na „21“ bude dále vyvíjet. „Welcome To The Other Side“ jsem zprvu na chuť moc nepřišel a objevil jej až po několika letech.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.